Labrador retriever – co o něm víme - zdroj:serveru http://www.silvarium.cz/
 
Oldřich KUČERA, Josefa KUČEROVÁ

    Retriever Labrador je výrazným psím plemenem Severoamerického kontinentu, kde je již po mnohá desetiletí na vrcholu své popularity, a to přesto, že jeho genealogie je doposud málo probádána. Zjištění mnoha odborníků-kynologů si mnohdy navzájem protiřečí, až se zásadním způsobem rozcházejí.

    Tak například se uvádí, a nám se to zdá být nejpravděpodobnější, že první výsadek předků těchto psů měli na svědomí k břehům Nového světa plující kolonisté na legendární lodi Mayflower, z nichž některý si nedovedl představit nový život bez zvířete připomínajícího mu vzdálený a těžce oželený domov. Lze se jen domnívat, že po vylodění se osadníci rozdělili do více skupin, z nichž každá se vydala jiným směrem s nadějí na nový, lepší život.
    Skupina, která se vydala podél pobřeží severním směrem, doprovázená svými zvířaty, dospěla, alespoň podle dobových líčení, při svém putování až do blízkosti severního pobřeží dnešní Kanady. Poté co zjistili, že zdejší pobřežní vody oplývají bohatstvím mořských živočichů a vůkolní krajina skalnatého pobřeží velkým množstvím různých opeřenců, nabízejících bohatou potravinovou základnu i produkty vhodné k oživení obchodní činnosti, dospěli k rozhodnutí se zde usadit. Využívání zdejšího nesmírného přírodního bohatství si však vyžadovalo silné a zdatné jedince, ve které se nově příchozí, pod vlivem životních podmínek, začínají měnit. Taktéž se pod vlivem určité geografické izolace začíná v daném prostředí měnit nově příchozí pes v endemického jedince, tj. v živočicha s univerzální upotřebitelností v této divoké a mrazivé krajině. Mění se nejen jeho povahové vlastnosti, ale i tvar těla, osrstění, získává silné běhy s tlapami opatřenými plovacími blánami. U psů se objevuje vydří ocas – oboustranně zploštělý, klenutá hruď dokonale přizpůsobená i k plavání v nepříznivých podmínkách mořského proudu. Psi se stali značně otužilými, téměř nenáchylnými k běžným onemocněním. Těchto jejich vlastností posléze v plné míře využívali zdejší rybáři, kteří pravidelně se svými psími pomocníky vyplouvali na otevřené moře za potravou a žádaným obchodním artiklem, jakým se plody moře ukázaly být.
Popisuje se, že psi tohoto druhu bez zaváhání vstupovali do studené mořské vody, a to v každém počasí. Velmi ochotně roznášeli pracujícím rybářům korkové splávky držící napínanou rybářskou síť na mořské hladině. Stejným způsobem, ale opačným směrem, pomáhali těžce pracujícím rybářům sítě zatahovat. Od těchto rybářů zřejmě byl druh psa pojmenován přívlastkem retriever.
O samotném názvu labrador je možné se domnívat, že vznikl pod vlivem různorodého názvu celé oblasti, z niž byli původní jedinci importovaní do Evropy. Tuto hypotézu opíráme o skutečnost, že inkriminovanou oblast tvoří v současnosti kanadská provincie Nový Foundland. Provincie zabírá severovýchodní část poloostrova Labradoru a stejnojmenný ostrov, na němž se nachází hlavní město provincie Saint Johnś town. To by mohlo znamenat, že nazveme-li psy tohoto plemene s ohledem na místo jejich původu jako labrador, novofoundlanďan nebo pes sv. Jana, nemusíme se dopouštět žádného omylu.
Labradoři v Evropě
    Někdy, snad počátkem 19. století dochází k importu černých psů ze severoamerického kontinentu do Velké Británie, kde svými vrozenými vlastnostmi jako pracovitostí, snadnou cvičitelností a tím spojenou snadnou ovladatelností, upoutali pozornost zdejších kynologů a myslivců. V následujících letech byla proto z jejich strany věnována psům značná pozornost, zvláště při prohlubování po předcích zděděných povahových vlastností. Léta práce chovatelů labradorů posléze toto plemeno posunula na místo jednoho z nejoblíbenějších loveckých psů ve Velké Británii Warner Hill, 1974). K posílení tohoto postavení mezi chovateli přispěla i skutečnost, že patronkou Labrador Retriever Clubu se stala britská královna a plemeno bylo začleněno do královského psince v Sandrinhamu (Warner Hill, 1974).
V současnosti je plemeno na vrcholu své popularity, a to nejen ve velké Británii, ale i všude tam, kam se z ní rozšířilo. Tak se s touto vrcholovou anglickou rasou setkáváme v Evropě, Americe, Austrálii i na Novém Zélandu, prostě všude tam, kde je možné v plné míře využívat jeho vrozené vlohy. Labrador retreiver, konstituovaný v zemích uvedených světadílů dává potomstvo věrně odpovídající danému typu (nezvrhá se), a to generaci za generací, desetiletí za desetiletím, takže v současnosti lze konstatovat, že tato vrcholová aportérská rasa již zahrnuje tisíce psů stejného typu, stejného charakteru a stejné přirozené schopnosti být nepřekonatelně věrným společníkem a pomocníkem člověka. Pro svou univerzální použitelnost se s labradorem setkáváme i s jako psy policejními, pomocníky celníků při hledání zakázaných látek a v nemalé míře jako se psy vodícími nevidomé lidi.
Začátek chovu labradorů v bývalém Československu
    V roce 1970 bylo do republiky importováno prvních šest tříměsíčních štěňátek labradorů jako dar anglického šlechtice sira Staforda Sandse. Zásilka adresovaná řediteli LZ Litovel byla následně na přání dárce rozdělena do třech lesních závodů – Židlochovic, Olomouce a Litovle. Z neznalosti byl dar přijat s velkými rozpaky, neboť černá barva psíčků byla pro naše myslivce, navyklé téměř výhradně na psí plemena hnědě zbarvená, málem šokující. Dlouhý nekupírovaný prut podobný vydřímu a mohutná hruď zpochybňovala v jejich očích ušlechtilost darovaných zvířat. Domníváme se, že určitá averze s jakou byli psíci přijati u LZ Židlochovice a Olomouc byla příčinou jejich poměrně časnému uhynutí. Až mnohem později, z důvodu jazykové bariéry, jsme se dověděli, že se štěňata rodí v několika barevných varietách, a to od smetanově žluté, přes sytě žlutou, zlatožlutou s nádechem do ryšava, vzácně v barvě čokoládově hnědé, až po barvu černou, která je mezi anglickými chovateli nejvíce ceněna. Stává se, že se v některém vrhu objeví psíčci s bílými znaky různě po těle. Pro chov se připouští pouze jeden znak, a to bílá hvězda na hrudi. V této bychom rádi upozornili, že jakýkoliv odstín žluté barvy se v rodokmenu zásadně uvádí pouze jako barva žlutá. Děje se tak proto, aby nemohlo dojít k záměně golden retrievrem, kterému jsou zlatožlutí nebo ryšaví jedinci velmi podobní.
Psíci umístění v chovné stanici LZ Litovel s názvem Z Pomoraví dobře prospívali, úspěšně absolvovali předepsané zkoušky. Pes Sandylans Marcus posléze získal na MVP titul CACIB – FCI a byl do plemenné knihy zapsán jako chovný pes pod reg. číslem 1/74/L dne 10. září 1974. Fenka žel nedosáhla stejné kvality a stala se pro chov nevhodnou. Tím byl prakticky další chov labradorského plemene u nás znemožněn. Aby se tak nestalo, dochází posléze v roce 1975 k dalšímu importu dvou psů – dvouleté feny Julie of Palgrave a taktéž dvouletého psa Johna of Palgrave. I v tomto případě došlo při překladu požadavku na chovný pár k chybné změně na požadavek psů, kteří již absolvovali výcvik. Naštěstí zde byl Sandylans Marcus, který poté, co fena u nás absolvovala všechny předepsané zkoušky a výstavy s vynikajícími výsledky a byla zapsána v PK po reg. číslem 1/74-K, se s touto spojil a z tohoto spojení vzešli první českoslovenští labrador retrieveři. V následujícím roce utrpěl Sandylans Marcus při autonehodě těžký úraz, po němž již nebyl schopen krytí. Aby bylo možné v chovu pokračovat, byla povolena sourozenecká plemenitba mezi Julií a Johnem reg. pod číslem 2/76-L. Štěňátka z tohoto spojení zdědila po svých rodičích všechny znaky, které toto plemeno charakterizují, tj. ladnost pohybu, pracovitost, věrnost chovateli s u nás nevídanou predispozicí pro práci ve vodě. Některá ze štěňat z vrhu B získala ta nejvyšší mezinárodní ocenění (chovatel Ing. Tomášek). V následujícím čase byla ještě importována fenka Lisrenny Geisha Girl z Irska, zapsána v PK pod reg. číslem 28/83-RL a v knize všestranných psů pod číslem 3158/85.
Posledním importem do chovné stanice Z Pomoraví byl pes z Kanady – Cana. Opět po absolvování předepsaných zkoušek s vynikajícími výsledky a chovatelských výstav s oceněním CACIB – FCI, několikanásobným oceněním Šampion ČSSR, Vítěz třídy šampionů aj. V PK byl zapsán pod reg. číslem 4/77-L a v knize všestranných psů pod číslem U-2254/77.
Myslivecké využívání labradorských retrieverů, jak již bylo uvedeno, po počáteční nedůvěře vůči tomuto plemenu psů dochází v současnosti k významnému vzestupu jeho oblíbenosti. Plemeno se uplatňuje všude tam, kde chceme mít psa klidného, tichého, při práci v terénu vytrvalého, systematicky pracujícího jak na suchu, tak i ve vodě. Zkrátka psího pomocníka, jenž dokáže využívat svých schopností ve prospěch svého vůdce. Někdy se nám zdálo, že pes sedící v průběhu leče tiše u nohou vůdce, počítá zasažené jedince a po povelu přinesl tolik kusů, kolik napočítal lovec sám. Jeví se být značnou předností labradorů, že oproti ohařům pracují s nízkým nosem. Tam, kde ohař stopu přeskočí, labrador ji neopustí. Jak již bylo také řečeno, obdivuhodná je schopnost labradorů pro práci ve vodě, a to nejen v létě, ale i v zimě, v ledovou tříští pokryté vodě. Při lovu na kachny jsme mnohokrát obdivovali jeho “potápěčské” schopnosti. Žádná “zapíchnutá” kachna není ztracena, když pro ni šel labrador.
    Závěrem pouze tolik, že ten, kdo chce pracovat s pomocníkem, který sebou nebude škubat u každého výstřelu, nebude hlasitě vydávat a všechno co má přinést bezezbytku přinese, ať si opatří labradorského aportéra. 
Ve sféře citového vztahu k člověku odkázanému na jeho pomoc a ochranu, jsou v literatuře popisované případy, kdy tento vztah vedl až k sebeobětování zvířete. Žádné jiné zvíře se s člověkem nespřátelilo tak jako pes. Právem je proto nazýván přítelem člověka. Jedině pes je totiž schopen dojemného sebeobětování, je-li ohrožen život jeho vůdce.

[úvodní strana] [KCHLS] [CCR] [FCR] [GR] [CHBR] [LR] [NSDTR] [CMKU] [CMKJ] [CMMJ] [webmaster]