Klub chovatelů loveckých slídičů - Sekce Retrieverů  


K zamyšlení..........

seriál výňatků z naučné literatury pro Vás připravila Pavla Koukolová

POZITIVNÍ ROLE KYNOLOGICKÉHO SPORTU A PRÁCE

 

Náhoda vyvolává drift, tedy „oddriftování“, ztrátu alel a tento drift narušuje genetickou variabilitu. Již víme, že náhoda může být tím měně účinná, čím větší je efektivní populace (při náhodném páření). Jelikož efektivní populace našich plemen psů jsou většinou malé až velmi malé, jsou již proto driftové ztráty relativně vysoké, i když jsou malé ve srovnání s účinky příbuzenské plemenitby nebo používání příliš malého počtu psů.

Kromě přikřížení cizí krve však existuje ještě druhý způsob, jak působit proti driftu: selekce pokud možno heterozygotních jedinců.

Jak již bylo zmíněno, padá poškozená mince způsobem, který již neodpovídá působení náhody. Tento jev lze srovnat s působením selekce v populaci. Tak například lovečtí psi vykázali ve studiích DNA nečekaně vysokou genetickou variabilitu i při zvýšeném stupni příbuzenské plemenitby. Selekce na výkon může totiž působí proti genetickému ochuzování, když podporuje heterozygotnost. Heterozygotnost totiž často jde ruku v ruce s vyšší vitalitou a životností, takže při výkonnostní selekci jsou současně vybírána zvířata s větším počtem heterozygotních genů.

Když proto vybíráme k chovu nejvitálnější a nejživotaschopnější zvířata, volíme většinou současně obzvlášť heterozygotní varianty, a tak snižujeme ztrátu genů v populaci!

To již bylo v chovu zvířat pozorováno velice záhy, proto zavládl – nesprávný – názor, že příbuzenská plemenitba je sice nebezpečná, ale nezávadná, ba dokonce cenná v případě, že je současně prováděn intenzivní výběr na zdraví a vitalitu. Takto – příbuzenskou plemenitbou v souhře s ostrou selekcí na zdraví – by dokonce bylo možno osvobodit celou populaci nebo plemeno od dědičných defektů, tvrdilo se.

V tomto tvrzení tedy tkví pravdivé jádro: vidíme, že psi aktivních užitkových plemen nebo rázů jsou obecně podstatně zdravější než psi vysloveně výstavních plemen, i tehdy, když tito psi byli původně také užitkovými. Nejzřetelnější je to u takových, která odvádějí skutečně namáhavou fyzickou a psychickou práci: hlídací, lovečtí a tažní psi užitkových chovů. Tento jev je mnohem méně výrazný u pracovních plemen a takových skupin či jedinců, kteří provádějí pouze poslušnosti nebo jiné účinnosti, které jsou méně náročné a vyčerpávající.

Jak dobře může skutečně tvrdý, přirozený výběr působit proti škodám napáchaným příbuzenskou plemenitbou, to se můžeme dočíst u Trumlera (1988):

„Když pomyslím na to, co zde ve Wolfswinkelu dáváme našim psům, měl bych se vlastně pořádně roztřást. Protože jateční odpad našich vykrvácených a beztak již uměle živených jatečních zvířat určitě neobsahuje ani desetinu toho, co nám předstírají chytré výpočty krmení. Přesto naši psi žijí v zimě v létě zcela ve volné přírodě, rodí mladé, vychovávají je a navíc nikdy neonemocní, přestože nejsou ani očkování. Ovšem nikdy se nedostávají do styku s cizími psy. A to vše již dvacet let, generaci za generací. Přitom jde o generace, které jsou tvořeny kvůli nedostatku přílivu cizí krve, pouze sourozenci. To vše je možné jen proto, že zde probíhá dalekosáhlá přirozená selekce, slabá štěňata jsou odstraňována přímo matkami a k rozmnožování se nedostane žádný pes, který není stoprocentně geneticky zdravý.“

To nasvědčuje tomu, že v dávných dobách, když ještě obecně převládala podobně rigorózní přirozená selekce, byly pozitivní názory k příbuzenské plemenitbě přinejmenším pochopitelné. Tito trumlerovští „divocí psi“ (pestrá směs kříženců dingů, losích psů, hasky, vlka a zlatého šakala) jsou nádherným modelovým pokusem o zabránění inbrídingové deprese z příbuzenské plemenitby přirozenou selekcí: tato smečka je vystavena chladu, horku i vlhku, zvířata nejsou očkována (ovšem nedostávají se do styku s jinými psy), krmení je prosté. K rozmnožování se zde dostávají pouze zvířata, která nevykazují žádné genetické defekty a u nichž jsou ještě intaktní veškeré rozmnožovací instinkty. Tak zůstává déle zachována většina genů v heterozygotní kombinaci a bylo by navýsost zajímavé stanovit molekulárně genetickou variabilitu těchto zvířat ve srovnání s jinými, vysoce příbuzensky chovnými psy. Mezitím se však již i ve výzkumné stanici Wolfswinkel objevily problémy u třicet let příbuzensky chované populace, protože neomezeně dlouho nelze inbrídingovou depresi v malých populacích zadržovat ani tímto způsobem.

Ozřejmit to může modelová simulace osudu alely v malých populacích s heterozygotní selekcí a bez ní. U některých plmen již existují užitkové a výstavní rázy, které hrozí stále výraznějším vývojem jinými směry, až z nich možná vzniknou různá plemena: tak na příkladu border kolie, u sibiřského hasky a u celé řady plemen loveckých psů. Americký kokr, který se vyvinul z anglického kokršpaněla, je pro to typickým příkladem – představuje prakticky jeho karikaturu.

 Výkonnostní selekce kontra inbrídingová deprese

 Přesto jsou naše dnešní možnosti selekce na heterozygotnost omezené, protože nejsme schopni, ani oprávněni, ani ochotni dostatečně obsáhle testovat heterozygotnost našich psů přirozeným způsobem: tím, že bychom je neočkovali, vystavovali je chladu, horku, žízni a hladu, odírali jim veterinární péči, zkrátka, nechali je trpět všemi zátěžemi ,které musí snášet zvířata v přírodě. Genetické ochuzování proto tímto způsobem nemůžeme zastavit, nýbrž pouze trochu zpomalit, tím, že budeme provádět selekci obzvlášť vitálních, výkonných a zdravých zvířat. Dnes se však naštěstí nabízí ještě jiná velice perspektivní možnost, jak vyhledávat geneticky obzvlášť variabilní jedince, i když ještě není zralá pro praxi a dostupná: testy DNA.

Nelze přece také vyloučit, že by lepší cestou k zachování co nejlepšího zdraví malé čistokrevné populace (nebo početnějšího plemene s velmi malou geneticky efektivní populací) než rotační páření mohla být cílená selekce na heterozygotnost, tedy testování zvířat na fyzický výkon vytrvalost, stálé zdraví (nízké využívání veterinární péče) a přizpůsobivost společnosti i životnímu prostředí. Tak by bylo například možno molekulárně geneticky zjišťovat genetickou variabilitu zvířat s vyšším výkonem ve srovnání s průměrně schopnými nebo neschopnými, aby tak byly získány cenné záchytné body pro chovná opatření. Samozřejmě je výběr pouze podle molekulárně geneticky zjištěné heterozygotnosti také jednou (jednodušší, ale teď ještě trochu náročnější) cestou k dosažení tohoto cíle. Při srovnání molekulárně genetických charakteristik s výše uvedenými testovacími hodnotami budem zřejmě moci po důkladném probádání molekulárně genetické analýzy v tomto směru „cejchovat“, tzn. předpovídat z otisku prstu, zda dotyčné zvíře vykazuje vysoké specifické výkonností vlohy. To je ovšem ještě hudba budoucnosti, ale v žádném případě utopie.

 Shrnutí a praktické závěry

 V zásadě je selekce na výkon prostředkem, jak snižovat ztrátu genů způsobovanou úzkou plemenitbou, jelikož heterozygotní zvířata vykazují tendenci k vyšší výkonnosti.

Proto jsou pracovní plemena, která jsou ještě intenzivně namáhána (hlídací, lovečtí, tažní psi) většinou zdravější než čistě výstavní plemena (nebo než výstavní varianty vyšlechtěných z linií pracovních plemen). Dokud ještě nejsou všeobecně běžné molekulární testy (ale i doplňkově k nim), je na místě častější nasazování zvířat s vysokým výkonem.

To by u výstavních plemen mohlo platit i pro fyzické soutěže, například při agility nebo flyballu, méně naproti tomu pro málo fyzicky náročné soutěže kynologického sportu. to by také byla další cenná funkce těchto fantastických moderních disciplín kynologického sportu!

  Tyto dvě kapitoly z knihy Chov psů v roce 2000 od Hellmutha Wachtla mne velmi zaujaly, proto jsem si neodpustila je přepsat a nabídnout Vám je k přečtení a zhodnocení kde se asi nachází nynější chov retrievrů a psů vůbec. Vezměte to prosím jen jakousi informaci, která je podložena několikaletými zkušenostmi a výzkumy tohoto rakouského kynologa. Doporučovala bych co největšímu počtu kynologů a chovatelů přečtení celé této knihy i knih od ostatních autorů například výše zmíněného Eberharda Trumlera. Genetika je velmi složitá  záležitost, v žádném případě by se neměla z krátkozrakosti a pohodlnosti  podceňovat či nad ní mávnout rukou.

Pavla Koukolová

Díl I. 

Pokračování příště

 

[úvodní strana] [KCHLS] [CCR] [FCR] [GR] [CHBR] [LR] [NSDTR] [CMKU] [CMKJ] [CMMJ] [webmaster]