Klub chovatelů loveckých slídičů - Sekce Retrieverů  


K zamyšlení..........

seriál výňatků z naučné literatury pro Vás připravila Pavla Koukolová

CO JE OSUDNÉ NA MODERNÍM VYSTAVOVACÍM SYSTÉMU

Děkujeme rozhodčím, kteří dospívají k rozdílným názorům. Dokud tomu tak je, mají naši psi šanci na přežití. Eberhard Trumler (1988) 

První výstava psů vůbec se konala v roce 1859 v Birminghamu, první německá již v roce 1863 v Hamburku za čilé účasti anglických chovatelů. V Birminghamu se také v roce 1874 objevila první plemenná kniha psů, poté co byl rok předtím založen anglický Kennel Club. Základní myšlenka přitom byla hledat nejlepší psy pro chov. To také dlouhou dobu fungovalo, dokud nebyla ještě mladá plemena psů rozhodujícím způsobem geneticky ochuzena. Naneštěstí tento systém rozvíjel a podporoval současně všechny škodlivé genově ochuzující metody, kterými byla jednotlivá plemena uzavírána do „zlaté klece“ genetické izolace. Kromě toho tak započal ďábelský automatismus přehánění typu, který často končil „týráním chovem“: rozkvět chovu psů vedl brzy k dalekosáhlému dosažení standardu. Na to interpretovali rozhodčí standard stále přísněji, nebo byl dokonce měněn. Negativní příklady německého ovčáka a bulteriéra jsou asi dostatečně známí. Tak byl zase poskytnut prostor a cíl pro další intenzivní chovatelskou práci, ale plemena neměla nikdy příležitost zotavit se z genově ochuzujícího tlaku praktik úzké plemenitby: předstírané „zušlechťování plemene“ nikdy neustávalo.

Jak to řekl Konrad Lorenz již v roce 1963 v této souvislosti s tak úžasnou předvídavostí? „Již v organizaci výstavnictví a rozhodcovství však spočívá jisté nebezpečí: konkurence čistokrevných zvířat na výstavě psů totiž musí automaticky vést takříkajíc k přehánění typických plemenných znaků.“ Psi, především příslušníci některých plemen, která mají obzvláštní smůlu, že se tělesně již beztak odchylují od normy, jako například mops a pekinéz, tak byli stále „typičtější“, až představovali svou vlastní karikaturu. Při tomto procesu byly a jsou za tímto účelem velice intenzivně využívány veškeré genově ochuzující metody úzké plemenitby. Proto vznikly nejen křiklavé abnormality, tato zvířata byla – a jsou – navíc také podrobována obzvlášť vysoké příbuzenské plemenitbě. Typický, již historicky za zmínku stojící příklad nám podává H. Räber: „Již zmíněný bernardýn se během krátké doby proměnil z pohyblivého selského psa v mohutnou dogu, i když standard stále ještě popisoval starý, barryovský typ.“

Rozhodčí jsou lidé, jejich vkus je subjektivní a individuální. Každý má trochu jinou představu o ideálním obrazu plemene. Standard je vždy něco vágního, co nevypovídá nic jednoznačného. Výrazy jako „lehce zakřivený“, „středně dlouhý“, „ v harmonickém poměru“ ponechávají jednoduše příliš velkou vůli pro vlastní interpretaci. To má ovšem částečně i své výhody, jak je vidět v citátu E. Trumlera na počátku článku. Působí to i trochu geneticky proti totální uniformitě. Jinak ovšem nemůžeme na dnešním vystavovacím systému – který je, při správném provádění, nutností – vidět příliš mnoho pozitivního.

Chovatelské skupiny a nejlepší páry svádějí k příbuzenské plemenitbě!

V současné době je při výstavách hodnocen pouze vnější vzhled psa, tedy fenotyp, genetické zdraví vůbec ne. Ve skutečnosti je pes, který je produktem vzdálenější příbuzenské plemenitby (neboť nepříbuzenská plemenitba v moderním chovu čistokrevných psů totiž vůbec neexistuje), při jinak přibližně stejných předpokladech mnohem hodnotnější pro zušlechťování plemene než vysoce oceňovaný a většinou vysoce genově ochuzený šampion.

V zájmu plemene by proto měl být na výstavách privilegován pes ze vzdálené příbuzenské plemenitby – nebo je třeba stanovit limit koeficientu příbuzenské plemenitby již při zápisu vrhu! Jako obzvlášť škodlivé se prokázaly soutěže chovatelských skupin a nejlepších párů, protože zde mají šanci pouze velice jednotná zvířata. Nejjednotnější chovné produkty lze totiž získat nejrychleji právě příbuzenskou nebo liniovou plemenitbou. Tyto skupiny by proto měly být bez náhrady zrušeny – nebo by si měla konkurovat pouze zvířata do určitého nízko stanoveného limitu příbuzenské plemenitby. Závěr: dnešní systém výstav psů provádí selekci zvířat se zvýšený koeficientem příbuzenské plemenitby, je založen na systému chovu šampionů, a tak v mnohém ohledu podporuje dědičné choroby a genetický úpadek! Je naléhavě nutná důkladná reforma, po několikaleté přechodné době by měli být registrování i připouštění k výstavám pouze psi bez ztrát předků v rodokmenu. Mohlo by se například začínat se třemi generacemi a posléze vystoupit až na pět generací předků bez příbuzenské plemenitby.

Dalším problémem je podle J. Häggströma (1996) selekce na časnou zralost, která by mohla být ovlivněna třídami mladých a nejmladších a která urychluje úpadek ve stáří, což je možná faktor pro sklon k srdečním chorobám u plemene kavalír king charles španěl a jiných.

Aby byla populace zvířat přizpůsobivá a životaschopná, musí vykazovat polymorfii (řecky poly = mnoho, morphe = forma). Jinými slovy, musí být bohatá na alely, pokud možno nejen dvě na lokus, který může být heteromorfní – tedy možné maximum u jedince -, nýbrž v některých případech mít v populaci i tři nebo více alel na jeden genový lokus.

Z toho pramení přizpůsobivost celkové populace vůči změnám prostředí a rizikům, která přesahuje přizpůsobivost jedince. Savci mají většinou 4 až 14 % heterozygotních genů a podíl polymorfních genů se pohybuje mezi 15 až 40 %. Přirozeně žádný jedinec nemůže mít ve svém genotypu více než dvě alely (na každém párovém chromozomu jedna), ale v populaci se může nacházet více takových alel. Tak by bylo bývalo možná evropské obyvatelstvo ve středověku zcela vymýceno katastrofálními morovými epidemiemi, kdyby byli neexistovali někteří jedinci s vzácnými alelami, které dodávaly imunitu vůči moru, a tak jim zajistili přežití. Hutt (1979) k tomu uvádí další příklad: kolem roku 1915 téměř vyhladila celé stavy ústřic na ostrovech Prince Edwarda neznámá choroba. Jen několik málo zvířat přežilo a rozmnožovalo se, ale v roce 1938 přesáhly sklizně předcházející úroveň.  Nemusí zdaleka dojít k takovým katastrofám, ale větší epidemie může snadno znamenat konec populace oslabené příbuzenskou plemenitbou.

Při zachování druhu si často děláme starosti kvůli vzácným alelám u ohrožených druhů divokých zvířat. Na to by však měli dbát i chovatelé psů a obzvláště chovatelské kluby, protože vysoký polymorfismus je pro každou populaci štěstím a dnes je zřejmě velkou vzácností. Je genetickým nesmyslem vylučovat z chovu výborné psy jednobarevného plemene jen proto, že mají malý bílý znak. Je naléhavě na místě mnohem větší tolerance u všech méně podstatných znaků!

Přísnost je vhodná pouze při posuzování povahy, chodů, zdraví a vitality. Tím způsobem dochází k selekci příznivých alel ve prospěch plemene. 

Shrnutí a praktické závěry

 Za dnešních podmínek je obraz psích plemen určován  subjektivními zálibami rozhodčích. Rozhodování je prováděno velkou měrou podle „vkusu“ a módních preferencí, jelikož každý standard může být vykládán nejrůznějším způsobem. Tento osudný fakt je do jisté míry zmírňován pouze tím, že udělování známek nikdy neodpovídá Gaussově křivce, tzn. neexistuje stejnoměrné rozdělení s malým množstvím pozitivních a negativních extrémů a maximem u středních hodnot, nýbrž v praxi je udělováno mnohem více známek „výborných“ a „velmi dobrých“ tedy extrémně pozitivních známek, které by měly být vzácné, než všech ostatních známek, nejčastěji by totiž měla být známka „dobrá“. To lze ovšem geneticky zčásti považovat za výhodu, protože to pomáhá zachovávat zbytek polymorfie a působí to trochu proti elitní plemenitbě (tak se spíše dostanou k rozmnožování někteří méně elitní, ale vysoce hodnocení psi). Na druhé straně je však většina chovatelů nucena přizpůsobovat se tendencím vkusu jednotlivých rozhodčích ještě extrémnějším soustředěním na šampiony, tedy provádět obzvlášť intenzivní elitní plemenitbu. Tak jsou během doby často stále více přeháněny typické plemenné znaky a neodvolatelně se tak znetvořují v karikaturu.

Zátěž příbuzenské plemenitby a tím zřejmě i defektů psa nehraje při tomto systému zrovna nejmenší roli. Soutěže párů a chovatelských skupin se dají za dnešních podmínek sotva vyhrát bez úzké plemenitby. Měly by být zrušeny. Okolnosti, že šampióni mohou v průměru vykazovat vyšší hodnoty homozygotnosti, by měla být konečně omezena s pomocí limitů příbuzenské plemenitby. Výstavy psů jsou a zůstávají jako přehlídky chovu nepostradatelné, ale mohou znovu splňovat svou funkci teprve tehdy, když nebudou nadhodnocovány vnější znaky a budou se jich smět zúčastňovat pouze zdravá zvířata s dostatečnou genetickou výbavou.

Pavla Koukolová

Díl II.

 

[úvodní strana] [KCHLS] [CCR] [FCR] [GR] [CHBR] [LR] [NSDTR] [CMKU] [CMKJ] [CMMJ] [webmaster]