Klub chovatelů loveckých slídičů -
Sekce retrieverů
Březka u Jinonických rybníků, červenec 2009…..
V lidské smečce se vyskytují tři zcela odlišné druhy – tedy odlišné ve svém postoji ke třídě savci, řádu šelmy a z čeledi psovitých především psům – bez ohledu na plemeno (vlka, lišku či kojota má doma málokdo?). První druh má k těmto tvorům odmítavý či štítivý, někdy až nenávistný postoj – naštěstí je zastoupena minimálním počtem členů. Druhý druh se staví ke psům neutrálně (a to jak k jejich pozitivním vlastnostem – upřímnosti, věrnosti, stále dobré náladě …, tak k vlastnostem méně pozitivním – trvalému štěkání za plotem, vyčůraným loužičkám v anglickém trávníku, zahrabané kosti v záhonu růží, exkrementu na podrážce zánovních lakýrek ……) A pak tu máme třetí druh – člověka až nekriticky milujícího svého psího přítele a řadícího jej mezi rovnocenné členy rodiny (nikoli na posledním místě). Člověk tohoto druhu myslí v hypermarketu na hračku či pamlsek pro pejska místo na večeři pro partnera, tomuto člověku je draho pořídit si kloubní výživu pro svá bolavá kolena za 500 Kč, ale sumu dvoj (i troj, čtyř)násobnou vytáhne z peněženky u veterináře bez zaváhání.
Jsem klasickým příkladem toho, jak se lze ve středním věku přesunout velmi rychle z druhé skupiny do skupiny třetí – stačí si pořídit „fleta“(abych neurazila pedanty: Flat Coated Retrievera). Důkazem, že podobně postižených (zvláště v očích širší veřejnosti) se může na jednom místě sejít i větší tlupa, byl letošní „psí tábor Březka“ u Jinonických rybníků.
Zásluhou zkušených pardů a
organizátorů akce Aleny Fantové, Katky Vernerové
a Zuzky Kostrbové se v polovině července sešla parta asi 20ti velkých i malých
lidí a přibližně stejného počtu pejsků v krásném prostředí nedaleko (1!km)
Prachovských skal. Osazenstvo lidské bylo různorodé věkem (od 3 do xxx…let),
povoláním, vzděláním i temperamentem. Pohlaví ženské bylo v přesile. Všichni
měli jedno společné – vlastní pejsek byl ten nejkrásnější, nejchytřejší,
nejmilejší, prostě jedinečný. Účelem setkání bylo v zásadě jediné – sdílení
pocitů, strachů, názorů, postojů a snaha dozvědět se více z oblasti výchovy,
výcviku a zdraví psů a hlavně!: pobavit sebe i pejsky. Ubytováni jsme byli
v patrových chatičkách, 1 teplé jídlo zajišťovala místní restaurace, zbytek
z vlastních zásob. Počasí se nadmíru vydařilo a tak jsme mohli každé ráno i
odpoledne rozděleni do třech skupin nastoupit na místní louky a rybníky
k výcviku. Často jsem nabývala dojmu, že problém není v tom, že pejsek
neposlouchá, neumí či nechce něco udělat, ale že mu jeho vůdce neumí vysvětlit,
co po něm chce a svými povely „zůstaň stát na místě!“, „koukej se!“, „nehejbej
se!“uváděl do rozpaků nejen psa, ale i okolo stojící. Zpočátku byli psi na různé
úrovni ochoty k plnění předložených úkolů – někteří aportovali jen vlastní damík,
někteří jen chlupatý, někteří cokoli kromě zvěře, někteří nic kromě zvěře,
někteří jen bažanta či králíka umělecky zabaleného do oblečku z ponožky. Vodu
milovali svorně všichni (psi i lidé), ale jen část (psů, po lidech to bohudík
nikdo nežádal) byla zpočátku ochotna vylézt z vody s něčím tak ohavným, jako je
mrtvá, promáčená kachna v hubě. Během týdne se u všech pejsků projevila
doložitelná snaha potěšit svého pána a závěrečný závod na konci absolvovali
všichni čtyř i dvounozí s velmi pěknými výsledky.
Tábora se účastnili i čerství majitelé pejsků (štěňat) a jedno odpoledne bylo věnováno vystavování psů a jejich úpravě – to vše teoreticky i prakticky.
Aby čtenář nenabyl mylného dojmu, že se nám do programu nevešlo nic jiného, než práce se psy, musím zmínit houbaření, výlety po okolí i za Rumcajsem do Jičína, tvrdé volejbalové „mače“, tmelení kolektivu u vínka, závod pro juniory s psí tématikou atd.,atd.
Pevně věřím, že nám Alena, Katka a Zuzka umožní se opět vidět…! Děkujeme!
Za nás lidi Jolana a za pejsky Jackie
